Po návratu do Československa byl Alois Liška 1. června 1945 povýšen na divizního generála a krátce na to jmenován velitelem Vysoké školy válečné, což je z hlediska jeho vojenské kariéry krok zpět a znamenal odsunutí z předních velitelských míst v armádě. V nové funkci si A. Liška počínal odpovědně a pečlivě, za což byl 1. dubna 1946 povýšen na armádního generála. Po únorovém komunistickém puči byl odeslán na tříměsíční zdravotní dovolenou, následně byl zbaven funkce velitele vojenské akademie a 1. června 1948 byl jako novému režimu nevyhovující na západě působící důstojník přeložen do výslužby. Když byl zatčen generál Heliodor Píka, odhodlal se Alois Liška v obavách o vlastní bezpečnost k jedinému řešení a 14. června 1948 emigroval do Velké Británie. Tím si nejspíše zachránil život, do Československa už se ale do konce života nikdy nevrátil. Generálovou emigrací nastaly jeho blízkým těžké časy. Někteří jeho přátelé a příbuzní byli vězněni nebo podrobováni dlouhým výslechům a mučeni příslušníky státní bezpečnosti. Liškův zeť, podplukovník Bohumil Pelikán, byl propuštěn z armády a v roce 1949 zatčen a odsouzen za velezradu na dvanáct let do vězení. V nepřítomnosti byl Alois Liška degradován na vojína v záloze a byla mu odebrána všechna československá vyznamenání. Stará Boleslav ho zbavila čestného občanství. Ve Velké Británii se usadil v londýnské čtvrti Putney, stal se ředitelem jazykové školy a aktivně se zapojil do exilového hnutí. Pracoval v Sokole, psal články do krajanských novin a v roce 1949 byl zvolen předsedou exilové Československé obce legionářské. S manželkou a dcerou se A. Liška setkal v Londýně jen krátce v období doznívajícího „pražského jara“ v roce 1969. Již nemocný napsal krátce před smrtí: „Čekám, kdy osud řekne konec, což bude vysvobozením z dosavadních trampot a bolestí. Vysedávám doma, což je jediné, co mohu dělat, každý pohyb i uvnitř domu vyvolává zhoršení!“ Alois Liška zemřel 7. února 1977 v Londýně ve věku 82 let. Urna s generálovými ostatky byla v témže roce dcerou Vlastou převezena do Československa a v tichosti uložena do rodinné hrobky ve Staré Boleslavi.

Barbora Havlásková a Lenka Maryšková, studentky 3. C (2024–2025)

Rok 1940 začal rozsáhlým zatýkáním v řadách odbojářů Obrany národa. V prvních únorových dnech zazvonili u dveří rodiny Liškových dva gestapáci v kožených kabátech, dcera Vlasta ihned telefonovala otci, který se rozhodl pro ilegální odchod z protektorátu. Společně s šesti dalšími důstojníky a jedním vojínem přešli na Slovensko, v Maďarsku byli zatčeni a krátce vezněni. Začátkem března 1940 se skupině podařilo dostat do Bělehradu, kde v Českém domě působil generál Heliodor Píka, který organizoval přechody dobrovolníků do vznikající československé jednotky ve Francii. Plukovník Liška pokračoval vlakem do Istanbulu a dále do Bejrútu, odkud lodí odplul do Marseille. V československém výcvikovém táboře v Agde byl přidělen k 1. československému dělostřeleckému pluku jako dočasný velitel. Pluk ale nebyl dostatečně vyzbrojen a do frontových bojů ve Francii nezasáhl. Po kapitulaci Francie byl Alois Liška se svými vojáky evakuován lodí Viceroy of India do Velké Británie. 14. srpna 1940 byl jmenován velitelem 1. dělostřeleckého oddílu, který se stal jedním z pilířů nově budované Československé samostatné brigády. V průběhu intenzivního výcviku povýšil 31. 7. 1943 prezident Edvard Beneš Aloise Lišku do hodnosti brigádního generála. V září 1943 byla jednotka reorganizovaná na Československou samostatnou obrněnou brigádu vyzbrojenou moderními britskými tanky Cromwell. Po vylodění spojenců v Normandii se brigáda připravovala na přesun do Francie, který se uskutečnil mezi 31. srpnem až 8. zářím 1944 v přístavu Arromanches. Jednotka pokračovala přes Transit camp 60 a Falaise k přístavu Dunkerque, který drželo 12 tisíc německých vojáků 226. pěší divize admirála Fridricha Frisiuse. Dunkerque byl velmi dobře opevněn, část území Němci zatopili a suchá území hustě zaminovali. Hlavním úkolem Liškovy brigády byla průzkumná a hlídková činnost, větší bojová operace tanků a pěchoty proběhla v den státního svátku 28. října 1944. V bojích zemřelo 150 Němců, 350 jich padlo do zajetí. Československá brigáda přišla o 11 mužů, 3 byli nezvěstní. Liškova žádost, aby byla jednotka přesunuta na východ k osvobozování Československa, byla Brity zamítnuta, pouze malý oddíl 140 mužů v čele s pplk. Aloisem Sítkem mohl začátkem května v Chebu vztyčit státní vlajku na osvobozeném území. Zbytek brigády zůstal ve Francii. Admirál Frisius 9. května 1945 kapituloval do Liškových rukou na velitelství brigády ve Wormhouthu, nad Dunkerquem zavlála britská a československá vlajka. V bojích u francouzského přístavu padlo celkem 189 Čechů a Slováků, 461 jich bylo zraněno. Většina z nich je pohřbena na vojenských hřbitovech v Adinkerke, La Targette, St. Omer nebo v Casselu.

Eliška Blažková, Anna Kolencová a Tereza Smetanová, studentky 3. C (2024–2025)

Po návratu do vlasti nastoupil Alois Liška 1. prosince 1920 jako důstojník z povolání k dělostřeleckému pluku 51 posádkou v Jičíně. V květnu 1921 se oženil s Annou Jírovou z Roudného, později se jim narodila dcera Vlasta (*1922) a syn Jaroslav (*1926).  Liškova vojenská kariéra byla v meziválečném období velmi úspěšná. Do roku 1926 působil i v Brandýse nad Labem a na Zemském vojenském velitelství v Praze. V letech 1926 – 1929 úspěšně studoval Vysokou školu válečnou v Praze, poté se vrátil do Staré Boleslavi, kde velel II. oddílu 51. pluku. V letech 1930 – 1934 vyučoval taktiku dělostřelectva na Vysoké škole válečné v Praze, po čtyřech letech služby byl hodnocen jako vynikající důstojník s výbornými velitelskými schopnostmi. V roce 1935 byl povýšen na plukovníka a stal se velitelem dělostřeleckého pluku 51 v Brandýse nad Labem. Jeho schopnosti ho přivedly ke studiu na kurzu pro vyšší velitele v roce 1938, kde opět obdržel výborné hodnocení jako iniciativní, rozhodný a mimořádně schopný důstojník. Při mobilizaci v září 1938 byl jmenován velitelem dělostřelectva Rychlé divize 1. Odhodlání bojovat za republiku ale znemožnila mnichovská dohoda a následná okupace Čech a Moravy. Po demobilizaci se v roce 1939 vrátil do Prahy k ministerstvu národní obrany, po jeho zrušení se stal ředitelem učiliště v Jaroměři. S příchodem nacistů se aktivně zapojil do odboje v rámci tajné vojenské organizace Obrana národa.   

Martin Černý a Andrej Sadílek, studenti 3. C (2024–2025)

Po vyhlášení první světové války byl Alois Liška v listopadu 1915 odveden do rakousko-uherské armády k zeměbraneckému pluku č. 10. Dne 18. června 1916 byl odeslán na ruskou frontu ve funkci zástupce velitele čety, ale už 8. července padl s dalšími vojáky u Gradie-Manieviče ve východní Haliči do ruského zajetí. Začátkem roku 1917 se v zajateckém táboře Berezovka přihlásil do československých legií, kde byl přidělen k 1. československé střelecké divizi. Tato jednotka prošla ústupovými boji legií z Ukrajiny na východ k pobřeží Tichého oceánu. Liška se osobně zúčastnil bojů u Syrzaně, Lipjag, Samary, Buzuluku, Bugulmy, Simbirsku a dalších míst na Transsibiřské magistrále. Po absolvování informačního dělostřeleckého kursu pro mladší důstojníky ve Sljuďance zastával nadále funkci velitele čety, ale v únoru 1920 byl převelen do likvidační komise československého vojska na Rusi a ustanoven správcem dělostřeleckých likvidačních skladů ve Vladivostoku. Odsud odplul posledním 36. transportem americkou lodí Heffron přes Havaj, Panamský průplav a Gibraltar do Terstu. Do Prahy přijel 20. listopadu 1920 v hodnosti kapitána. Za službu v ruských legiích Alois Liška obdržel četná vyznamenání – Kříž sv. Jiří IV. stupně, Medaili vítězství a Revoluční medaili. Získané bojové zkušenosti, taktické a velitelské schopnosti se Alois Liška rozhodl dál rozvíjet v kariéře důstojníka nově vznikající československé armády.

Nela Brychtová a Zuzana Sklenářová, studentky 3. C (2024–2025)